Dlouho jsem čekala, až přijde tohle rozhodnutí, a teď je tady. Čas pověsit vejšku na hřebík. Čas přestat luxovat starý koberec, pod kterým čeká nová podlaha. Už dva roky třídím svůj život, po všech stránkách. Je to proces, je to cesta. Když váhám, jestli něco vyhodit anebo ne, přesunu to na čas do vedlejšího pokoje. Je to taková mezifáze, než se rozhodnu. Nebo spíš než seberu odvahu se rozhodnout. Má přerušená studia čekala osm měsíců ve vedlejším pokoji, a teď přišel čas vynést do smetí i je.
„Není to škoda?“ Slýchávám často.
Není. Stejně tak, jako nebyla škoda vyhodit všechno ostatní, co už mi nesloužilo. Ještě nikdy jsem nelitovala jediné věci, kterou jsem opustila, nechala být, poslala pryč. A je jedno, jestli šlo o dříve oblíbený hrnek, televizi, hraní na flétnu, přežitá přátelství nebo nenaplňující partnerství. Nikdy jsem nelitovala. Proč luxovat starý koberec? Proč s sebou tahat mrtvolu vlastní minulosti? Protože se třeba bude jednou hodit? Někomu možná, já preferuji život bez kostlivců ve skříni. Vlastně miluju konce. Vidím v nich totiž nové začátky.
Slunce současně vychází i zapadá. Smrt předchází znovuzrození. Aby mohlo přijít nové, musí být nejprve ukončeno staré.
A proč ještě tedy není škoda odejít ze školy ve chvíli, kdy mi k titulu chybí „jen“ státnice a bakalářka? Ona totiž není cesta na Okoř jako Cesta na Okoř. Chceš být na Okoři, anebo chceš jít na Okoř? V prvním případě sníš o tom, že jsi na Okoři. Už se vidíš, jak tam sedíš, notuješ si s trampama a čekáte na Bílou paní. Při té představě se tvoje srdce tetelí radostí a už už, aby to bylo. Jestli tam půjdeš po trnitý cestě vroubený stromama, anebo poletíš tryskáčem, je ti vlastně úplně jedno. Hlavně když budeš na Okoři. V druhém případě sníš o cestě na Okoř. Těšíš se na všechny ty lidi, který potkáš. Na pole, lesy a louky, který uvidíš. Na všechno, co cestou zažiješ, a na to, kým se při tom staneš. Těšíš se na každý jeden svůj krok. A že je na konci tý cesty nějakej Okoř? To je ti vlastně ale úplně jedno. Kdyby ti kouzelná víla nabídla, že tě tam přenese mávnutím vrbového proutku, odmítneš. Ne ze skromnosti, ne z počestnosti, ale protože ty chceš jít na Okoř, ne být na Okoři. Těšíš se na cestu a bytí na Okoři ti nic neříká. „Jsem na Okoři“ pro tebe není nic víc, než „stojím před bílou zdí“.
Když chceš být na Okoři, tak se cestou klidně hecneš. Třeba tě to chvílema pěkně s*re. Třeba se ti ani trochu nelíbí ty lesy, pole a louky. Třeba tě ani trochu nezajímají ti lidi, které cestou potkáváš. Ale ty pořád víš, že tam vpředu, tam je ten hrad, tam je tvůj sen. A dokud ti to stojí za to, tak jdeš třeba i cestou trnitou a sotva pleteš nohama. Ale teď si představ, že chceš jít na Okoř. A tak jdeš a užíváš si to. Cestou poznáváš lidi, poznáváš krajinu a poznáváš sám sebe. A jak tak jdeš, tak rosteš a měníš se. A najednou zjistíš, že už tě to nebaví. Už to není ta cesta, po které chceš jít. Ten hrad, co stojí na konci, ten ti byl vždycky tak nějak jedno, a turistickou známku nepotřebuješ. No, a tak se prostě otočíš jako Forrest Gump a jdeš zpátky. Lidi žasnou, lidi se diví. Někteří jsou zklamaní, někteří tomu nerozumí a někteří se ptají, zda to není škoda. A ty víš, že není.
Zkrátka a dobře, buď jdeš pro cestu anebo jdeš pro cíl. Je to tvoje volba a obojí je v pořádku. Já vždycky chodila raději pro cestu, a tak i moje studium bylo cestou pro cestu. „Jsem bakalář“ pro mě není nic víc než „stojím před bílou zdí“.
Jo, a taky jsem chtěla psát bakalářku o tom, zda je důležitější cesta anebo cíl. Myslím, že výzkumnou otázku mohu sama pro sebe považovat za zodpovězenou.
A jak to máš ty? Chodíš spíš pro cestu, anebo pro cíl? Ať tak či onak, hlavně nezapomeň, že právě ta TVOJE cesta je jako žádná ze sta. A že jestli bude trnitá a vroubená stromama, anebo úplně jiná, je jen a jen na tobě. Ty jsi ten, kdo drží kompas. 🧭
P.S. Že to není TA Baťa, s tím už jsem se docela smířila. Ale TEN Okoř a TO káně si ještě s dovolením chvilku nechám. 👀
Leave a Reply