Blog v plenkách o životě v plenkách 👶🏻

Je 5.12.2018…

… a já mám za sebou první ze série svých “nic nedělacích” rozjímacích dnů, které budu následně aplikovat pravidelně asi rok a půl. Jsem na samém začátku svojí seberozvojové potažmo spirituální Cesty. V bodě, který bych zpětně neváhala nazvat dnem. Sedím nad Motivačním diářem pro rok 2019 a vyplňuji první cvičení, kruh života. Představ si kruh, z jehož středu vedou čáry, přičemž každá z nich symbolizuje jednu oblast tvého života. Nejdřív si čáry/oblasti pojmenuješ, a následně zhodnotíš svou míru spokojenosti s každou z nich. Nula čili absolutní nespokojenost se nachází ve středu kruhu a desítka čili absolutní spokojenost je na jeho okraji. Jednotlivé body nakonec pospojuješ a získáš obrázek o tom, jak si stojíš. Nekoukáš zvenku, ale zevnitř. Nejde o objektivní realitu, jde o tvůj pocit. No, a pak se možná vyděsíš. Já se vyděsila.

Můj kruh nevypadá ani trochu jako kruh. Vzdělání 9 (perfecionismus mi nedovoluje dát desítku ani tady), rodina 5, přátelé 4, zábava a volný čas 3, zdraví 3, osobní štěstí 3, sebeláska 2, partnerské vztahy 0. Vzorná studentka, vždycky jedničkářka. Hodná a rozumná holka, co to má první pohled v hlavě i v životě srovnaný. První rok vejšky pro mě byl extrémně náročnej. Stěhování od rodičů, přestavba bytu, učení se samostatnému životu, studijní nároky, první bydlení s přítelem, konec 3 roky trvajícího vztahu. A především diagnóza diabetu 1. typu. Sžívání se s nemocí, která mi ze dne na den změnila život a v prvním roce spolkla naprostou většinu mojí energie i času. Vážení jídla, počítání sacharidů, aplikace inzulinu a navzdory obrovskému úsilí neustálý pocit selhání, když se mi nedařilo udržet hladinu cukru v optimální normě.

Permanentí stres a zoufalství. Nic z toho (si) ale nepřiznávám a jedu dál. První ročník dokončuju s prospěchovým stipendiem.

A tak tu sedím, 5.12.2018, nad kruhem života a dochází mi, jak moc nespokojená, unavená a vyčerpaná vlastně jsem. A rozhoduju se začít s tím něco dělat. Rozhoduju se změnit svůj život nemaje nejmenší tušení, co to bude znamenat. Toho večera dělám ještě jedno rozhodnutí. Chci se uzdravit. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je to možné. Vždycky jsem věřila v psychosomatiku a v to, že nemoci nepřicházejí do našeho života náhodou. Knížka Miluj svůj život Louise Hayové se mnou proležela v nemocnici můj první týden s cukrovkou. Semínko uzdravení se z “nevyléčitelné nemoci” bylo v mojí mysli od začátku, ale až teď, rok od diagnózy, dozrálo do stavu rozhodnutí.

Rozhoduju se změnit svůj život. Chci se uzdravit a jsem připravena začít konat.

Je 21.10.2021…

…a já jsem na Krétě. Mám za sebou tři roky intenzivní práce a osobní transformace. Můj život se obrátil vzhůru nohama. Několikrát. Na první pohled jsem sice možná víc rozložená než na podzim 2018. Nicméně s životem ve svých rukách, v daleko větší pravdě sama k sobě a na cestě za svými sny. Svoje tři uplynulé roky tu mám s sebou, otištěné do deseti papírových deníků, stovky wordových stránek a závitů vlastní paměti. Jsem tady, abych je přetvořila do knihy a poslala do světa. Všechny ty zápisky a poznámky jsou mojí mapou. Mapou pustého ostrova, kterou jsem kreslila za pochodu při jeho probádávání.

Strávila jsem na ostrově transformace tři roky a teď cítím, že je čas posunout se dál. Moje loď už je připravená. Tři roky jsem měnila svůj život, a teď pomalu začínám zase žít. Jinak, nově. Než nastoupím na palubu, chci ještě udělat jednu věc. Chci zastrčit mapu ostrova do lahve a položit ji na pláž, kde bude čekat na další trosečníky. Z přirozené lidské touhy předávat dál to, co jsme se sami naučili, co jsme vytvořili.

Svítit ostatním na cestu. Inspirovat a motivovat skrze sdílení sebe sama. Právě tak teď vnímám svoje poslání.

Práce na knize je pro mě uzavřením životní kapitoly. Posledním ohlédnutím se za časem stráveným na pustém ostrově. Jednou nohou jsem pořád tam a sepisuju poselství příštím trosečníkům. Druhou nohou už ale stojím na palubě lodi, která mě veze vstříc novému. A já mám chuť sdílet obojí. Nejen to, co bylo, ale i to, co je právě teď. A proto tenhle blog, proto charlotewithonet.com. O pevnině, jež se rýsuje daleko na obzoru, toho vím zatím jen velmi málo. Chci dělat to, co miluju, co mě naplňuje, přináší mi radost a v čem vidím smysl. Srdce mi říká, že to znamená cestovat a psát. Tak se tedy zatím držím toho mála, co vím.

Dělám to, co miluju. Jsem na Krétě, cestuju a píšu.

A o tom to tady asi bude. O sdílení myšlenek, pocitů, vhledů a zážitků z cest vnitřních i vnějších. O tom, jak jedna holka z Prahy dává v jedný hippie vesnici na Krétě dohromady svůj novej život. O tom, jaký to je psát bez předchozích zkušeností knihu. O tom, jaký to je jít za srdcem a za sny, i když moc nevíš jak, ani kudy. Blog v plenkách o životě v plenkách. Sama netuším, co z těch miminek vyroste. Ale držím je v náruči s láskou a něhou jako ten deník na fotce. Rozhodnutá si je vypiplat.

Mně pomáhá sdílet a psát. A třeba jsi to právě ty, komu pomůže číst. 

S láskou 

Charlote 🤍

P.S. Vím, že tenhle font neumí českou diakritiku, vyřeším to později (možná). Dnes tu máme nejspíš poslední ozvěnu léta a je poledne, tedy nejvyšší čas jít na pláž. Adiós! 🏖

P.P.S. Když mi necháš komentář, budu mít super radost.❤️ Stačí znamení, žes tu byl(a), žes to čet(la).😇